90. výročí vítězství Elišky Junkové v závodu Zbraslav - Jíloviště

Letos si připomínáme 90. výročí vítězství Elišky Junkové. Pro tehdejší jezdce se jednalo o jeden z nejprestižnějších podniků té doby. My se snažíme návratem k historii si možnost sice už ne za závodních podmínek, ale z dávkou nostalgie tuto atmosféru přiblížit. 

Přidávám urývek z knihy Elišky Junkové o samotném závodu Zbraslav-Jíloviště 1926:

V ohlušujícím řevu motorů očekávala jsem nervózně, až přijde na mne řada. Konečně stojím na startovní pásce, ještě mám jednu minutu, pouštím motor, ještě 30 vteřin, 20 vteřin, zasouvám první rychlost a pak již rychle následují poslední vteřiny hlášené startérem: pět, čtyři, tři, dva, jedna, teď! Můj stroj zahučí, kola zaberou, zařvou ohromné obrátky na první rychlost, přehazuji na druhou a již lámu první zatáčku kol zbraslavského soudu. Jaká rozkoš, bouřiti takto touto zbraslavskou ulicí, kde ozvěna domů ještě zvětšuje burácení mého vozu - jindy jedu zde jako po špičkách -, ale dnes čím víc, tím líp, mladá generace zbraslavská jásá a my letíme, jako bychom se ani země nedotýkali. Přichází první zabrzdění, ostrá zatáčka a stoupání do Špejcharu. Bugatička jede vítr a spolkne doslovně tento prudký vršek; za Špejcharem stupňujeme tempo až na 150 km, pak určité zatajení dechu, přehození rychlosti dolů, brzdy zaskřípají a již se "neseme" zase nahoru. To je Žákova zatáčka, na pohled nevinná, ale nebezpečná pro rychlé vozy. Mezi hradbami mávajících diváků přichází nejhustěji obsazená ostrá zatáčka zvaná Metalurgická; dvojité ubrání plynu, zabrzdění, mírný smyk zadních kol a již opět na plný plyn Báněmi kol Masarykova pomníku, zatáčka u rybníčku, nekonečně se točící "Velitelák", můstek a konečně poslední zatáčka v lese - Eso. Tak nyní do toho, nejhorší máme za sebou. Dávám spolujezdci znamení, aby se sklonil do vozu a zmenšil tak odpor vzduchu. Přichází nyní nejrychlejší partie celé trati, rovina k hájovně -, kde jsme bzdy na 165 km. Po jednou strácíme váhu, jako bychom se řítili vytahovadlem dolů, a pociťujeme nepříjemnou prázdnotu u žaludku. To je mírné klesání terénu pod vrchem Cukrákem, které při této rychlosti způsobuje tyto nepříjemné, bizarní pocity. Hned ale následuje tupý náraz, opět cítíme "půdu pod nohama" a řítíme se nahoru. Kopec před námi mizí a již tu mezi špalírem nesčetných diváků tabule s nadpisem "Cíl".